Tento leták platí do 31. 5. 2024.
Tento leták platí do 31. 5. 2024.
Pavel: Říkal jsem si, že Johana má prostě opravdu zvláštní zálibu, když mi v autě při dlouhých cestách najednou řekla, abych jí Zase vyprávěl o komunismu... (smích). Ale později jsem si sám začal vybavovat a uvědomovat věci, které jsem dávno zapomněl. A spousta z nich stojí za připomenutí, hlavně v této době, kdy řada historiků tvrdí, že během normalizace jsme nežili v totalitě. Nejprve jste ale začali dělat stejno- jmenný podcast. Jaké byly ohlasy? Pavel: Bylo jich mnoho. Spousta lidí si připomněla věci ze svého mládí, od au- tomatů, kde se prodávaly oschlé chle- bíčky, přes to, jak tehdy chutnalo pivo nebo víno, až po situace, kdy vás mohl kdokoli na ulici kontrolovat, kam jdete a proč, a to zejména pokud jste se vy- skytovali blízko hranic. Johana: Psali nám ale samozřejmě i kritici. Část lidí nechce slyšet, že to, v čem žili, nebyla idylka, ale naopak svět, který byl totálně prolezlý kontrolou a propagandou. Že to skutečně byla to- talita, které vládli kariéristi podřízení So- větskému svazu. Ale i vzhledem k tomu, jak velké vášně náš podcast Vyprávěj mi o komunismu, který je stále k poslechu na Spotify, vzbudil, jsme se rozhodli vy- dat knihu. Johano, co vás jako někoho, kdo re- žim před rokem 1989 nezažil, nejvíc zaujalo? Johana: Pravdou je, že ve škole i doma se člověk dozví spoustu věcí o zločinech, které se děly, o emigraci, o justičních vraždách, zavřených hra- nicích... My jsme se ale s Pavlem bavili o tom, jaké to bylo ráno vstát, pustit si rádio a jít do práce kolem transpa- rentů „Se Sovětským svazem na věč- né časy". To už taková legrace není. Hodně mě zaujalo, jak vlastně fun- govala Národní fronta. Vnímala jsem ji jako uskupení politických stran, ale netušila jsem, že do ní patřili vlastně všichni. Radioamatéři, včelaři, rybáři... nebo třeba Spolek československo- -sovětského přátelství, to je skutečně věc, která mě zaujala. Zejména to, že po okupaci v roce 1968 měl během normalizace miliony členů. Děsivé. A jak už Pavel zmínil, fakt, že i „obyčej- ní občané" měli možnost někoho legi- timovat, kontrolovat, že s tím režimem takhle spolupracovali, protože dostali možnost mít taky trochu moci... To je také taková věc, o níž se už nemluví. A mělo by, i když to třeba nebude pro každého pozitivní. Hovoříte, Pavle, v knize i o nějaké vlast- ní nepříjemné zkušenosti? Pavel: Ano. Například právě v souvis- losti s těmi věčnými kontrolami. Jed- nou jsem jel za svým bratrem, který žil ve vesnici nedaleko Aše. A na pětikilo- metrové trase mě pětkrát kontrolovali - policista, jeden „tajný" a jinak ti „běžní občané", z nichž poslednímu bylo sotva dvacet. To je něco, co si už dnes většina lidí nedovede představit. Zároveň ale říkáte, že se čtenář může u knihy i zasmát. Pavel: No jistě. Tak třeba Johana se hodně smála tomu, že jelikož se běžně neprodával kečup, existovali lidé, kte- ří si prázdné lahve Heinz vystavovali doma. To jsem opravdu zažil. V knize jsou ale různé další bizarnosti, napří- klad báseň No, Mister Carter, kterou KNIHCENTRUM.cz | 7
